Jak se naučit pracovat se svými emocemi? 4 kroky k pochopení svých emocí!

Práce s emocemi je jako cokoliv jiného. Pokud se jí věnujeme a trénujeme, můžeme v ní excelovat, pokud se jí nevěnujeme (což je bohužel v české společnosti časté, protože nás to nikdo neučí ani doma, ani ve škole), zakrní a může se zdát nesmírně složitou. Následující čtyři kroky Vám pomohou s emoci pracovat, ať už jste v jakékoliv fázi emoční inteligence.

1. Krok - uvědomte si, že něco cítíte

Prvním krokem k tomu, naučit se s emocemi pracovat, je si vůbec uvědomit, že nějakou emoci ("něco") cítím. To se může zdát strašně jednoduché, ale v reálném životě to tak být nemusí.

Spousta z nás se naučila emoce skrývat, potlačovat, nevyjadřovat a tak můžeme dokonce žít v dojmu, že žádné emoce nemáme. Emoce také mohou přicházet v různě silných podobách, od sotva postřehnutelných, po ty, které nás úplně ovládají. V obou případech může být složité si uvědomit, že něco cítíme.

Dobrá zpráva je, že jako se vším ostatním, první pokus je nejtěžší. Jakmile se Vám to ale jednou podaří a "přichytíte se", že něco cítíte, bude to příště mnohem snadnější, a příště ještě snadnější a nakonec už tento krok budete zvládat automaticky.

Když cítíte nějakou silnou emoci (naštvání, radost, zlost, strach), zkuste si to jen uvědomit a říct si "Ha! Teď se se mnou něco děje!". To pro začátek úplně stačí.

2. Krok - uvědomte si kde a jak to cítíte

Každá emoce se nějak projevuje v našem těle. Krásný příklad jsou zvednuté ruce, když se Vám něco povede:

Nad tím nemusíte přemýšlet, uděláte to tak nějak automaticky.

S ostatními emocemi to je podobné. Udělali jste někdy ze zlosti toto gesto?

Společně s gesty často v těle někde cítíme napětí - někdy to je za krkem, někdy v celém vršku těla, občas jen třeba pořádně zatneme čelist.

I když to nemusí být vždy naprosto jasné a zřetelné, všechny emoce se nějakým způsobem projevují v těle.

Druhým krokem je tedy uvědomit si, kde v těle emoci cítím a jak.

Mám zatnutou čelist? Zaťaté pěsti? Změnil jsem nějak polohu těla?

Čehokoliv si všimnete, to je dobře a správně. Zase je nejtěžší první krok - poprvé si uvědomit, že emoce se nějak odráží v těle. Podruhé to bude o něco snazší a za nějakou dobu už emoci v těle ucítíte automaticky.

3. Krok - pojmenujte, co cítíte

Třetím krokem je to, co cítíte, pojmenovat. Na začátku to nejspíš bude stejně komplikované jako předchozí kroky. Emoce totiž často nepřicházejí osamoceně, ale v různých kombinacích, případně v různých odstínech, takže nemusí být na první pohled přesně jasné, co cítíte.

To je v pořádku.

Důležité je opět začít a nějak to, co cítíte, pojmenovat. I kdyby to na začátku nebylo úplně přesné nebo jasné. S praxí se budete zlepšovat.

Úplně stačí si říct "Bojím se" nebo "Mám radost" nebo "Jsem naštvaný". Můžete třeba i zkoušet se sám sebe ptát a uvidíte, co s Vámi bude rezonovat: "Co teď cítím? Jsem naštvaný? Smutný? Bojím se?

4. Krok - rozhodněte se, co s emocí udělat

Jakmile si uvědomujete, co cítíte, můžete se rozhodnout, co s tím udělat. Nejste už dále danou emocí ovládáni.

Jak jsme vysvětlili v článku K čemu doopravdy slouží emoce a jak s nimi pracovat, emoce jsou ukazatele toho, co se děje okolo mně nebo uvnitř mně.

Emoce nejsme my.

To, že nějakou emoci cítíme, neznamená, že podle ní musíme jednat. Stejně tak to, že jsem na nějakou emoci zareagoval v minulosti nějakým způsobem, neznamená, že na ní musím navždy reagovat stejně.

To, že mám z něčeho strach, neznamená, že jsem strašpytel. Neznamená to ani, že musím přestat dělat to, z čeho mám strach.

Pokud přede mnou vyskočí v lese medvěd, je naprosto v pořádku, že se vyděsím a začnu utíkat, nebo že se s ním zkusím poprat a zabít ho dřív, než zabije on mně.

Pokud mám ale strach z toho, mluvit před lidmi, evidentně mi tam nehrozí smrt a nemusím se tedy sebrat a utéct.

Emoce vždy na něco upozorňují, ať už je to reálné nebo jen v naší mysli. Pokud tedy mám strach z mluvení před lidmi, něčím je to vyvolané, emoce nás upozorňuje na nějaké nebezpečí. Není to nebezpečí ztráty života, ale nebezpečí to očividně je, jinak bychom necítili strach.

V tomto případě by bylo ideální strach poslouchat a zkusit pochopit. ""Čeho se bojím?", "Co se mi může stát, když budu mluvit před lidmi?", "Budou se mi smát? Budou si o mně něco myslet?".

Naše strachy často vychází z emocí, které jsme si nedovolili prožít v minulosti. Například strach z mluvení před lidmi může vycházet z toho, kdy jste v páté třídě základní školy byli před tabulí, něco spletli a celá třída se Vám smála. Vás to tehdy zranilo, ale protože jste ještě neuměl pojmenovat, že Vás to zranilo, mozek si vytvořil spojení "Mluvení na veřejnosti = zranění. Budu se mluvení na veřejnosti vyhýbat".

A protože nyní je ve Vašem mozku mluvení na veřejnosti asociováno se zraněním, je logické, že cítíte strach, když máte mluvit na veřejnosti. Nechcete se přeci zranit.

Pokud si ale uvědomíte, že něco cítíte, že se Vám svírá žaludek a že to je vlastně strach, jste o krok blíže k tomu ho zvládnout a pracovat s ním.

5. Krok - buďte trpěliví

Na začátku může projití všech čtyř kroků trvat i dny. Pochopit, že něco cítím, pochopit, kde to cítím, pojmenovat, co cítím a rozhodnout se, co s tím udělat, může být napoprvé stejně náročné jako se naučit uvařit komplikované jídlo.

Čím více ale na tom budete pracovat, tím snadněji to půjde a tím rychleji budete umět všemi čtyřmi kroky projít. Časem budete schopní všechny kroky zvládnout v reálném času, kdy se emoce objevila (třeba během pár sekund až minuty).

Traumata - uzamčené emoce

Emoce mají přicházet a odcházet. Upozorňují nás vždy na nějakou konkrétní věc a pokud si tuto věc (emoci) uvědomíme a zpracujeme ji, zase odejde.

Problém nastává, když si nějakou emoci nezpracujeme. Emoce přišla proto, aby nás na něco upozornila a pokud by její varování neuslyšíme, zůstane s námi do té doby, než ji uslyšíme.

Tímto způsobem vznikají traumata, která si můžeme nést životem mnoho let, někdy dokonce i celý život.

Pokud Vám třeba jako dítěti umřela Vaše oblíbená kočka měli Vám rodiče říct, že plakat je v pořádku. Měli Vám říct, že pláč nás uvolňuje a dovoluje nám nechat jít někoho, kdo zemřel nebo něco, co už nefunguje.

Pokud Vám ale místo toho rodiče zakázali plakat, nikdy jste vlastně Vaši kočku nenechali odejít.

Teď, když vidíte kočku, najednou se rozesmutníte a nevíte proč. Pokud si dovolíte tento smutek cítit a zeptáte se ho, proč se objevil, přijdete na to, že vlastně oplakáváte kočku, která zemřela, když jste byli dítě. A jakmile toto uděláte (opláčete zemřelou kočku), příště, až kočku uvidíte, už Vám nebude smutno.

Psychoterapie není ostuda

Některá traumata mohou být tak silná, že je nemusíte být schopní odhalit sami a je vhodné promluvit si s psychoterapeutem. Je naprosto v pořádku to udělat, není to známka slabosti, ale naopak síly a chuti posunout se dál a oprostit se od svých traumat.

Zcela otevřeně, možná budete muset vyzkoušet několik terapeutů, než najdete toho, který Vám vyhovuje, to je také v pořádku. Pokud se Vám s jedním terapeutem nepracovalo dobře, zkuste jiného.

Za nás můžeme doporučit terapeutku Dariu, která se věnuje práci s emocemi jak v češtině, tak třeba v angličtině a ruštině.